základní a zvláštní škola,Malesice ke kyjou

Miříkovité — dříve mrkvovité a též okoličnaté — ve svých názvech mnohé prozrazují. Především, že typickou rostlinou je miřík celer, ale i mrkev obecná a že typickým květenstvím je okolík, přesněji řečeno většinou to je okolík složený.

V naší učebnici je modelovou rostlinou mrkev obecná rostoucí běžně kolem nás jako rostlina nejen luční, ale i rumištní. Poznávacím znamením této rostliny, ale i naprosté většiny všech miříkovitých, je složený okolík skládající se z malých pětičetných květů. Po odkvětu se vyvíjejí dvounažky, které jsou důležitým rozlišovacím znakem všech miříkovitých. Mohou mít různě rýhovaný povrch, ale někdy je zdobí lišty, zoubky, hrany, žebra, která pod lupou bývají velmi malebná. Dalším rozlišovacím znakem miříkovitých je umístění siličných kanálků v plodech — i to bývá rozmanité a pro každý rod stejné. Určování miříkovitých je ztěžováno jednotnou stavbou květů i celkově podobným vzhledem většiny miříkovitých. Celé květenství miříkovitých — složený okolík — připomíná velký květ.

V celé skupině miříkovitých má dominantní úlohu tzv. kořenová zelenina. Některé druhy jsou kořením, jiné rostou planě v naší přírodě. Bolehlav plamatý a rozpuk jízlivý jsou prudce jedovaté miříkovité rostliny. Učebnice uvádí jejich nápadnější rozlišovací znaky. K jedovatým rostlinám se však přiřazují i jiné druhy této skupiny. Je to krabilice mámivá, sevlák širolistý, bolševník obecný a bolševník velkolepý. Seznamte se v botanickém klíči s jejich charakteristikou i s místem (místy) výskytu.

 

Nejobsáhlejší skupinou krytosemenných rostlin jsou hvězdnicovité, které rostou za příznivých podmínek na celém povrchu zemském.

Modelovou rostlinou pro tuto skupinu rostlin je kopretina bílá rostoucí především na světlých stanovištích. Často bývá součástí luk. Její nápadné květenství se jmenuje úbor a je typické pro všechny hvězdnicovité. Popis stavby úboru patří k základním údajům nejen o této rostlině, ale současně o celé skupině hvězdnicovitých. Podstatné je žákům vysvětlit, že úbor není jediný veliký květ (ač tak vypadá), ale skládanka z mnoha drobných květů často rozlišených na malé pravidelné květy trubkovité a souměrné květy jazykovité. Ač jsou jednotlivé květy malé, nikdy jim neříkáme zdrobněle kvítky, protože morfologicky to jsou vždy jen květy, třebaže malých rozměrů. Plody jsou nažky — ty mají různý tvar, někdy jsou s chmýrem (s různou stavbou), jindy bez chmýru. Nažky jsou významným rozlišovacím znakem.

Je nutné zdůraznit, že nejprimitivnější typy hvězdnicovitých najdeme mezi africkými starčky. Pokud se o nich někde objeví zmínka, pak se o nich většinou hovoří jen v latinské terminologii — říká se jim Senecio (to je jejich rodové jméno). I v naší květeně jsou starčky, ale ty nedosahují rozměrů stromů. Náš botanický klíč jich uvádí 24 druhů, vždy to jsou však jednoleté nebo víceleté byliny.

Hvězdnicovité zahrnují bohatou škálu rostlinných druhů, které jsou adaptovány na rozmanité podmínky prostředí (jsou suchobytné, vysokohorské, vzácně i vodní).

 

Pro hluchavkovité jsou typické souměrné pyskaté květy, vždy pětičetné. Na dně kalicha jsou čtyři tvrdky. Tyto vlastnosti má také modelová rostlina, hluchavka bílá. Podobně jako ostatní hluchavkovité má jednoduché vstřícné listy, které jsou křižmostojné (tvoří „patra“). Vždy chybějí palisty. I tyto vlastnosti jsou typické pro celou skupinu hluchavkovitých.

Rada druhů patřících do této skupiny příjemně voní, mnohé jsou i významnými léčivkami. Patří mezi ně hluchavka bílá a řada dalších rodů a druhů. Hluchavkovité neobsahují žádné jedovaté látky, např. alkaloidy. Proto mohou být bez obav používané v naší kuchyni — např. modrofialově kvetoucí popenec břečťanovitý se přidává do velikonoční náplně (nádivky), kterou krásně navoní. Některé hluchavkovité jsou pěstované, ale většinou jsou neodmyslitelnou součástí naší květeny.

Opylení hluchavkovitých zprostředkují ty druhy hmyzu, které dosáhnou svým sosákem až na dno korunní trubky květu.

 

Lilkovité jsou u nás zastoupeny jen několika rody, ale jsou to rody významné. Některé jsou u nás pěstované, jiné rostou planě, bývají to většinou rody a druhy rumištní. Modelovou rostlinou je brambor obecný, jehož vlastnosti jsou v učebnici podrobně popsány. Má pozoruhodnou historii týkající se jeho rozšíření v Evropě. Pěstuje se pro oddenkové hlízy, které mají velký význam jako potravina. Oddenkovými hlízami se také brambor obecný rozšiřuje. Po opylení pětičetného květu vznikají žlutozelené kulaté bobule obsahující semena. Ze semen se však brambor obecný nepěstuje. Šlechtěním brambor se zabývá Výzkumný ústav bramborářský v Havlíčkově Brodě, kde se získávají nové kvalitní odrůdy brambor s požadovanými vlastnostmi. Je to mnohdy velmi nesnadná a dlouhodobá záležitost.

Učebnice uvádí i další významné lilkovité — např. rajče jedlé a papriku roční. Pro velmi cenné látky jsou nezbytnou součástí racionální výživy. Také se intenzivně šlechtí, a tak lze na trhu najít tyto rostliny rozmanitého vzhledu i barev.

Zvláštní pozornost si zasluhují jedovaté rostliny ze skupiny lilkovitých rulík zlomocný, blín černý a durman obecný. Obsahují četné alkaloidy a jiné sloučeniny, které jsou příčinou jejich prudké jedovatosti. Zvláště lesklé černé bobule rulíku zlomocného jsou lákavé — pozor na jejich možnou záměnu za plody jiných rostlin!

 

Liliovité jsou krytosemenné rostliny, které zde jako první reprezentují skupinu jednoděložných rostlin. V úvodu je nezbytné zdůraznit základní rozdíly mezi dvouděložnými a jednoděložnými rostlinami. Nejlepší je demonstrace těchto vlastností přímo na ukázkách. Klíčení jednou dělohou se považuje za znak odvozený od znaku původního — klíčení dvěma dělohami. U jednoděložných hlavní kořen zakrňuje, jeho funkci přejímají četné kořeny náhradní. Bočné cévní svazky jsou rozptýlené po celém průřezu stonkem, proto jednoděložné rostliny druhotně netloustnou. Listy jednoděložných jsou zpravidla střídavé, nejčastěji bezřapíkaté. Přisedají ke stonku širokou pochvou. Žilnatina jednoděložných je souběžná. Květy jednoděložných jsou trojčetné (proti dvouděložným, které jsou většinou pětičetné, druhotně dvoučetné).

Liliovité jsou většinou vytrvalé rostliny s cibulemi, oddenky nebo hlízami. Mnohé druhy jsou v přírodě původní — např. lilie zlatohlávek, lilie cibulkonosná, ale i vzácný řebčík královský, kandík psí zub a některé ladoňky. Méně nápadné — bez zákonné ochrany — jsou drobnější druhy naší květeny: několik druhů rodu křivatec, ocún jesenní, snědky a modřence, kokoříky, pstroček dvoulistý, konvalinka vonná a vraní oko čtyřlisté. Někdy v přírodě překvapí planě rostoucí česnek, též v několika druzích. Kapitola o liliovitých upozorňuje i na jedovatost některých druhů — to by se mělo žákům zdůraznit.

Zvláštní pozornost si zaslouží rostliny pěstované. Liliovité jsou nápadnou okrasou zahrad a těší i jako pokojové rostliny. Tato skupina rostlin se v celém světě intenzivně šlechtí, a tak nás stále více liliovité překvapují bohatstvím tvarů, barev a vůní.

Skromnými, ale významnými rostlinami jsou liliovité používané v kuchyni — cibule kuchyňská, česnek kuchyňský, pór zahradní a pažitka.

 

Lipnicovité jsou nenápadnou skupinou rostlin jednoděložných, které kolem sebe potkáváme téměř na každém kroku. V životě lidské společnosti mají trávy – obilniny – mimořádný a nezastupitelný význam pro výživu. Obilky jsou plody trav – obilnin. Mají veliké možnosti použití (mouka, slad, kroupy, škrob, ovesné vločky, krupky, krupice aj.). Trávy mají nemenší význam pro býložravce — jsou jejich potravou v suchém i sušeném stavu (seno, zásoba potravy na zimu). Zvířata živící se rostlinnou stravou včetně travin jsou pak také součástí potravy lidí.

Kapitola o lipnicovitých se zabývá morfologickou stavbou trav, u kterých mezi dominující specifické termíny patří: stéblo — kolénko — listy se souběžnou žilnatinou a bez řapíku — květenství s péřovitými bliznami a vrtivými prašníky — obilka. Důležitým údajem je větrosnubnost trav a podrobnosti o mechanismu opylení. Na rozdíl od hmyzosnubných rostlin mají trávy ne nápadné květy a mimořádně mnoho pylu.

 

Tato kapitola v podstatě oslavuje stromy jako životodárnou a nezbytnou součást české krajiny. Výběr druhů do této kapitoly byl především podřízen požadavku, aby to byly druhy patřící do naší květeny a pokud možno i do některého našeho rostlinného společenstva. Výjimku tvoří jediný druh — pajasan žlaznatý pocházející z Číny. Stal se velmi častým hostem na pustých místech stavenišť, rumišť a na skládkách. Například je velmi hojný ve městech, kde často roste u paty starých domů poblíž výtoků z okapových rour. Semenáčky rostou i na malých ploškách mezi dlažbou, kde je trocha vlhké půdy.

Tato kapitola se zabývá výhradně listnáči. Modelovou rostlinou je lípa, která má několik druhů. Uvádíme poměrně hojnou lípu srdčitou rostoucí ve světlých hájích a na křovinatých stráních, také bývá hojně vysazovaná. Vedle lípy srdčité je častá i lípa širolistá a vysazovaná lípa stříbrná. Ta pochází z jihovýchodní Evropy. Lípa stříbrná má listy hustě porostlé chlupy, takže skutečně vypadá jako „stříbrná“. Protože je odolná vůči smogu, bývá velmi často vysazovaná ve městech. Také javory mají několik druhů. Učebnice uvádí javor mléč, častý je i javor klen, javor babyka a javor jasanolistý. Dají se rozlišit nejen podle tvaru listů, ale i podle dvounažek (podle úhlu, který mezi sebou svírají).

Vrby a topoly jsou dva rody s mnoha druhy z čeledi vrbovitých, proto mají spolu mnoho společného. Oba rody jsou dvoudomé, avšak liší se způsobem opylení. Vrby jsou hmyzosnubné (mají medníky ve květech jehněd), topoly jsou větrosnubné (nemají medníky). Vrby se velmi snadno mezi sebou kříží, proto mají hodně kříženců a jen velmi nesnadno se určují. V botanickém klíči je například uvedeno více než 10 druhů vrb, které se kříží s vrbou červenicí.

 

Dřeviny jsou rostliny se zdřevnatělým stonkem (stonky). Mají-li kmen, jsou to stromy (kapitola 54), dřeviny bez kmene jsou keře. V předkládané kapitole je uvedeno několik různých druhů keřů, které se často vyskytují na našem území — patří do naší květeny nebo jsou velmi často pěstované v našich zahradách či parcích, i když u nás nejsou původní. Modelovou rostlinou je líska evropská, která je jediným původním druhem lísky u nás rostoucím. Jinak může být v parcích vysazovaná u nás nepůvodní, často pěstovaná a v učebnici zmiňovaná líska turecká, dále líska největší a líska americká (v učebnici neuvedeny). Mezi žáky je dobře známý keř pámelník poříční — též nepůvodní — který má bílé kulaté bobule pukající s prasknutím, když se na ně dupne (je to stále oblíbená zábava našich dětí). Všimněte si různolistosti na starších a zvláště na mladších větévkách tohoto keře.

Upozornění na některé obecně používané názvy keřů — šeříku obecnému se nesprávně říká „bez“ a zlatici převislé „zlatý déšť“ (to je však jméno štědřence odvislého).

Některé keře, jejich části, jsou považovány za léčivky (uvedeno v textu). Avšak jako u všech léčivek platí důležité pravidlo — dávkování musí být přesné, často se jedná o velmi malé dávky, jen tehdy je léčba účinná. Navíc, některé keře mohou být jedovaté, tam to platí dvojnásob.

Velmi častým keřem na mezích a stráních bývá trnka obecná. Má zkrácené ostnité větévky, proto rodové jméno obsahuje základ „trn“. Její porosty jsou pichlavé, často neprostupně. Protože jsou navíc i husté, bývají úkrytem pro živočichy a bezpečným místem pro hnízdění.

Nápadně žlutě kvetou keře dřín obecný a zlatice převislá. — Na vápník v půdě jsou náročné některé keře: svída krvavá, dřín obecný a réva vinná.

 

Tato kapitola se zabývá exotickými rostlinami, které v různé podobě nabízejí rozmanité způsoby použití. Patří do řady systematických jednotek, jejichž zástupci se v naší květeně většinou nevyskytují. Například kokosovník ořechoplodý a datlovník obecný zastupují skupinu palem (arekovité), které tvoří zvláštní vývojovou linii mezi jednoděložnými. Proti tornu banánovník ovocný též s chocholem listů na vrcholku, se palmě jen podobá. Je to asi nejstatnější bylina užitečná po všech stránkách.

V předkládané kapitole jsou uvedeny i tři druhy rostlin, které jsou hlavní surovinou pro přípravu tradičních nápojů. Je to kakaovník pravý, kávovník arabský a čajovník čínský. Tyto rostliny, přesněji řečeno jejich určité části, musí být složitým způsobem upravovány, aby mohly být použity k přípravě nápoje. Všechny obsahují cenné látky, které osvěžují a povzbuzují. Avšak nemírné pití kávy ani čaje se nedoporučuje. Kakaový nápoj je velmi výživný, avšak nevhodný při dietě. Další nápoj Coca Cola je velmi propagovaným a moderním výrobkem. Chemické složení Coca Coly je poměrně složité. Kofein a nadměrné množství cukru z ní vytváří nápoj energeticky velmi účinný, a proto trvejme na tom, že je to nápoj pro děti nevhodný. Navíc uvažme ekologickou zátěž, kterou většinou bývá hliníkový nebo plastový obal. Je to naprosto zbytečný odpad, zbytečně promrhaný materiál i energie.

 

V této kapitole je v podstatě velmi zjednodušeně uveden základní soubor rostlinných společenstev typických pro naše území. Je to jen malé poučení o vědním oboru, kterým je fytocenologie (nauka o rostlinných společenstvech ve vzájemné vazbě k prostředí a mezi sebou navzájem).

V textu jsou představena — velmi stručně a prostorem kapitoly omezeně — naše základní rostlinná společenstva: lužní lesy, dubohabřiny, borové doubravy, bučiny, smrčiny a porosty borovice kleče. Nelesními společenstvy jsou např. louky — konkrétně pro naše přírodní podmínky je to ovsíková louka (dominujícím a typickým druhem trávy je ovsík vyvýšený). U každého rostlinného společenstva jsou uvedeny nejen typické dřeviny, ale i některé byliny.

Rostlinné společenstvo je zpravidla rozčleněné na jednotlivá patra — nazývají se podle typu rostlin, které v jednotlivých patrech převažují. Je to patro mechové, bylinné, keřové, stromové (to se někdy dělí i na patro spodní stromové a horní stromové). Tropické lesy mají toto členění mnohem bohatší než je u našich lesů. Nejhustěji je prokořeněné kořenové patro, které však pouhým okem nemůžeme zjistit.

Rostlinné společenstvo není neměnné — jeho porosty jsou dynamické, mohou se měnit v čase i v prostoru. Lze to dokázat na rostlinných společenstvech. Vlivem člověka některá na mnohých místech již zmizela, vznikly louky, pole, silnice, továrny, města a vesnice. Kdyby vliv člověka opět někdy pominul, lesy by se postupně vrátily tam, kde kdysi rostly.

 

Hlavním cílem tématu je na základě již vytvořených vědomostí zdůraznit především mimoprodukční funkce lesa, poukázat na složitost vztahů mezi organismy v lesním společenstvu a upozornit na negativní dopady zhoršujícího se životního prostředí na celý lesní ekosystém.

Téma nabízí možnost zařazení ekologických aspektů do výuky s využitím metod aktivizujících žáky — problémové úlohy, dialog, pozorování. Formou diskuse rozebereme se žáky na konkrétních příkladech (např. kůrovcová kalamita na Šumavě, zalesňování imisně zatížených oblastí smrkem pichlavým apod.) aktuální problémy spojené s dopady lidské činnosti na lesní porosty a jejich zdravotní stav. Uvedeme příklady zásahů v rámci ochrany lesních porostů. V souvislosti s očekávanou zvýšenou srážkovou činností v budoucích letech vyzdvihneme význam lesů při zpevnění půdy a z hlediska hospodaření s vodou (přirozená ochrana vůči sesuvům půdy a lepší podmínky pro vsakování vody, její zadržování a postupné uvolňování — viz souvislost s povodněmi).

Jehličnany jsou velmi citlivé na imise, které obecně snižují toleranci dřevin vůči suchu a mrazu. Zvláště negativně se projevuje imisní depozice půdy, kdy okyselování půdy ovlivňuje zvýšené vyplavování biogenních prvků (Ca, Mg, K) s následným uvolňováním kovů. Zvláště toxický je hliník. Kyselé deště negativně působí i na mykorhizu, která chrání kořeny před patogenní mikroorganismy. Zvláště citlivý je smrk. Vápněním smrkových porostů dolomitickým vápencem CaCO₃ (dávka 5 t/ha) se upravuje pH půdy a současně se lesní půda obohacuje o nedostatkový hořčík. V dnešní době se tyto zásahy provádějí pouze v genových základnách, tj. v porostech, které jsou zdrojem reprodukčního materiálu pro obnovu lesů.