Jdi na obsah Jdi na menu
 


V.část PŘÍRUČKA K UČIVU

22. 4. 2011

 

19. Ptáci a člověk — nejen maso a peří
V kapitole se žáci seznamují s nejznámějšími chovanými hospodářsky významnými ptáky. U všech probíraných druhů je vhodné žáky vyzvat, aby přispěli svými vlastními postřehy k co nejpoutavějšímu průběhu výuky.
Z pochopitelných důvodů je nejvíce prostoru věnováno kurovi domácímu. Jakkoli je v úvodu kapitoly vysvětlen pojem „plemeno“, jedince z hospodářských velkochovů nelze jednoznačně zařadit k žádnému z nich. Většinou se jedná o speciálně vyšlechtěné hybridy, kteří jsou určeni pouze k produkci vajec (případně masa) a nikoliv k dalšímu chovu. Často tradovaným omylem je, že „sexování“ kuřat na výkrm znamená totéž co „kastrace“. Není to pravda. „Sexování“ je pouze selekce podle pohlaví. Pojmem „brojleři“ se označují speciální formy (nikoliv však „plemena“) kura, vyšlechtěné z asijských bojových plemen. Jejich kuřata mají zvlášť rychlý růst svaloviny.
Z dalších chovaných hrabavých ptáků jsou zmíněny americké krůty a africké perličky.
Z „vodní drůbeže“ (tj. chovaných vrubozobých ptáků) jsou popsány oba nejznámější druhy (se zdůrazněním rozdílných chovných nároků).
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. Kamínky ve svalnatém žaludku napomáhají drcení potravy na menší částice.
2. Kohouti bojují o první místo v sociální hierarchii hejna neobyčejně urputně. Při společném chovu dvou kohoutů by často docházelo ke krvavým soubojům, které by dříve či později skončily smrtí jednoho z nich.
 
20. Ptáci pro radost
Kapitola je věnována především ptákům chovaným spíše pro radost než pro užitek. Proto jsou do této kapitoly zařazeni také holubi, jejichž chov má dnes spíše rekreační a sportovní účel, zatímco dříve převažovaly důvody ryze užitkové. Protože se jedná o jedinou partii v učebnici, věnovanou holubům, jsou podrobněji popsány také aspekty života zdivočelých městských holubů, přestože při tomto spojení hrozí riziko, že si děti tyto zajímavé ptáky zoškliví. Proto by bylo vhodné, aby učitel na druhou stranu poukázal na dlouhou tradici a dřívější světový věhlas českého holubářství jako významného kulturního (a společenského) fenoménu české vesnice, který si jistě zaslouží svou renesanci.
V druhé části kapitoly jsou žákům připomenuti známí exotičtí pěvci a také papoušci (spolu se stručnou charakteristikou jejich skupiny). Jako zajímavost je možné uvést, že jeden druh papouška dokonce volně žije i v Evropě. Je to alexandr malý (Psittacula krameri) — krásný, jasně zelený papoušek s dlouhým ocasem a ohnivě červeným zobákem. Jeho původní domovinou je Afrika a jižní Asie. Je poměrně odolný, a proto se několika uniklým jedincům v jižní Anglii podařilo v 60. letech založit životaschopnou populaci. Jiné zdroje uvádějí, že papoušci byli úmyslně vysazeni. Každopádně se dnes anglická populace alexandrů odhaduje na několik tisíc jedinců. Alexandr se často zdržuje v okolí měst, v zahradách i městských parcích. Hnízdí v přirozených dutinách a s oblibou navštěvuje ptačí krmítka. Počátkem 80. let se začal šířit na severozápad (do Walesu a Skotska) a také na jihovýchod (do Nizozemí a Německa). Nelze vyloučit, že by se časem mohl dostat i do České republiky.
Závěrečná partie kapitoly nabízí žákům základní pravidla pro chov andulek.
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. Všichni papoušci (včetně andulek) využívají při šplhání také svůj zobák.
2. Chocholka na hlavě papoušků je důležitým prvkem optické signalizace. Její pohyby mohou znamenat vzrušení, dobrou náladu nebo naopak strach.
 
21. Myš domácí — chlupatý světoběžník
Kapitola seznamuje žáky s modelovým zástupcem savců. Myš domácí byla zvolena proto, že jev poslední době velmi snadno dostupná v chovatelských prodejnách a na rozdíl od psa nebo králíka je snáze „přenosná“. Proto by neměl být problém ji žákům demonstrovat živou. Z pochopitelných důvodů je divoce zbarvená forma vhodnější než albinotičtí nebo melaničtí jedinci.
Při popisu je vhodné soustředit pozornost především na společné znaky savců — například srst (s její ochrannou a izolační funkcí), bohatě vyvinuté kožní žlázy (včetně charakteristických žláz mléčných), výborně vyvinutý čich a především specifickou péči o mláďata. Učivo je možné rozšířit o další detaily (bránice ap.). Z popisu žáci možná získají dojem, že savci mají mnoho společných znaků s ptáky. To však není didakticky správná interpretace. Savci mají mnoho znaků společných s plazy (protože se z nich vyvinuli). Podobnosti s ptáky (termoizolační kožní deriváty, úplná komorová přepážka ap.) jsou dány pouze stejným typem adaptací (např. stálou tělní teplotou) a lze je v jistém smyslu slova považovat spíše za projev evoluční konvergence než za doklad nejužší vývojové příbuznosti.
Při popisu specifických vlastností myši jako konkrétního druhu je možné zdůraznit jeho neobyčejnou přizpůsobivost, která jev kombinaci s vhodnými podmínkami (dostatek potravy a nedostatek predátorů) příčinou jejich častého přemnožení. Při té příležitosti lze vnímavým žákům nabídnout ryze akademickou otázku, zda boj proti myším není náhodou týráním zvířat, na něž jsou děti oprávněně citlivé. Problém je opravdu ryze akademický, protože majitel domu tváří v tvář myší invazi o takových otázkách jistě nepřemýšlí a ryze pragmaticky se snaží zabránit katastrofě.
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. Velkou výhodou živorodosti je podstatně větší bezpečí vyvíjejících se zárodků. Velkou nevýhodou je riziko, že méně obratná březí samice se snáze stane kořistí predátora.
2. Odpověď žáků by měla obsahovat příklady potravních zdrojů (spíže, odpadky...), úkrytů (sklepy, dřevěné obklady...), příznivé mikroklima (tepelné zdroje...) a další faktory.
3. K úloze jistě není nutný podrobnější komentář.  Vhodné by bylo podotknout, že při boji s myšmi by se neměla příliš přeceňovat úloha koček. Pokud si kočky mohou vybrat, preferují jako svou hlavní potravu drobné ptáky. Myši a další hlodavci tvoří méně významnou složku jejich potravy.
 
22. Přizpůsobení savců prostředí
U málokteré skupiny obratlovců lze nalézt tak rozmanité adaptace k různým typům prostředí jako u savců. Kapitola naznačuje jen některé z nich a je na učiteli, zda se rozhodne probírané téma obohatit o další příklady.
Adaptace jsou popsány na příkladu srsti a její kresby. Zdůrazněna je nejen funkce ochranná, ale také význam kresby pro vnitrodruhovou optickou komunikaci. Do této kategorie znaků můžeme zařadit i lidské obočí, které „zesiluje“ některé mimické projevy.
Za adaptaci lze považovat také stupeň vývoje narozených mláďat. Názorným příkladem je rozdíl mezi vyvinutými (nidifugními) mláďaty zajíců a nedokonale vyvinutými (nidikolními) mláďaty králíků žijících v chráněných norách.
Závěr kapitoly je věnován kytovcům, jako ukázce extrémně adaptovaných savců. Kromě obvyklého (a doufejme, že pro většinu žáků zbytečného) upozornění, že „velryba není ryba“, by se mě učitel zmínit především o kritickém ohrožení těchto čím dál vzácnějších savců, které mnohé státy (Norsko, Rusko, Japonsko...) umocňují přetrvávajícím lovem.
Jen zcela na okraj: Při popisu orientace kytovců (a podobně i v následující kapitole u netopýrů) je zmiňován jejich „radar“ (v uvozovkách). Toto označení bude pro žáky srozumitelné, ale není odborně správné. Ve skutečnosti jde o „sonar“ (který využívá ultrazvukové vlny na rozdíl od radaru, který využívá vlny elektromagnetické). Tomuto pojmu by však žáci nerozuměli, a proto byl nahrazen méně přesným přirovnáním.
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. Je to další z řady úloh, vyzývající žáky k přemýšlení nad morfologickými adaptacemi živočichů. Podrobnější komentář jistě není nutný.
2. Pro mnohé teplokrevné obratlovce platí dvě známá ekologická pravidla o rozdílech mezi příbuznými zvířaty z polárních a teplých oblastí:
Bergmannovo pravidlo říká, že polární druhy jsou mnohem větší než druhy z teplých oblastí. Podle Allenova pravidla polární druhy omezují ztráty tepla tím, že mají zavalitější tělo a méně výrazné tělní výčnělky (nos, uši, ocas…), než druhy z teplých oblastí. Rozdíly mezi polární liškou a fenkem (kde naše liška obecná je jakýmsi přechodným stupněm) nebo mezi medvědem ledním a medvědem malajským jsou názorným příkladem.
3. Bude-li diskuse podložena seriózními argumenty, mohla by být velmi přínosná.
 
23. Vejcorodí, vačnatci a hmyzožravci — svědkové minulosti
Do této kapitoly bylo sdruženo několik relativně nesourodých skupin, jejichž společným jmenovatelem je fylogenetické stáří.
V úvodu jsou jako rozšiřující učivo popsáni vejcorodí savci, u nichž je vhodné zdůraznit jejich vývojově staré „plazí“ znaky (kladení vajec, kloaka...).
Vývojově pokročilejší vačnatci jsou uvedeni už jako základní učivo, protože mnohé jejich zástupce (v čele s populárními klokany a koalami) děti důvěrně znají. Na vačnatcích lze názorně ukázat, jak stejné přírodní podmínky vedly k vývoji stejných tělních adaptací u navzájem nepříbuzných skupin savců (vakovlk a vlk, vakoveverka a veverka ap.).
Největší část kapitoly je věnována nejstarším placentálním savcům — hmyzožravcům. Za popisem obecných znaků (z nichž lze zdůraznit především chrup) následuje popis nejznámějších zástupců v čele s populárním ježkem a krtkem. V rámci rozšíření je vhodné uvést laikům méně známé rejsky, už jen proto, že si je spousta lidí plete s myšmi. A koneckonců také proto, že mají typičtější znaky hmyzožravců než specializovaný ježek nebo krtek.
Jako přímí vývojoví následníci hmyzožravců jsou v závěru uvedeni letouni s jejich pro savce netypickou adaptací k letu. Téma je vhodné využít k odbourání iracionálního strachu, který lidé z těchto zajímavých živočichů mají. Kromě popisu našich zástupců je možné žákům uvést, že drtivá většina netopýrů žije v tropech. Pro žáky bude jistě překvapením, že svými více než 900 druhy jsou letouni (po hlodavcích) druhým nejpočetnějším řádem savců.
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. Podobnost (přesněji „vývojová konvergence “) je dána stejnými životními podmínkami.
2. Jistou výhodou vačnatců je to, že v případě napadení predátorem má samice možnost opustit mláďata (vyházet je z vaku), a tím si často zachrání život. Samice placentálních savců ve vysokém stupni gravidity tuto šanci nemá. Uvedené chování samic možná vyznívá příliš krutě, ale z pohledu přežití druhu je opravdu významnou výhodou.
3. K úloze jistě není nutný komentář.
4. Ani k této úloze není nutný podrobnější komentář. Žáci by však měli být varováni před průzkumnými výpravami do opuštěných štol z důvodu bezpečnosti, ale i proto, aby přezimující netopýry zbytečně nerušili.
5. Popisovaný „pokus ‘autoři vyzkoušeli a většinou funguje. (Zvláště když se atrapa můry vystřelí z nějakého vyvýšeného místa, například z balkonu.)
 
24. Hlodavci a zajíci
Hlodavci jsou druhově nejpočetnějším (a také nejvíce rozšířeným) řádem savců. Není divu, že převážná část kapitoly je věnována právě jim. Ze známých synantropních druhů je v první řadě uveden potkan, který obývá převážnou část Evropy. Žáci by měli být upozorněni na to, že potkani jsou mnohem větším problémem (ekonomickým i hygienickým) než myši. Téma je možné doplnit o zajímavou informaci, že v posledních letech se v Evropě začal šířit nový druh krysy (původem z východní Asie), který na mnoha místech potkany úplně vytlačil. Na jiných místech zatím zuří lítý konkurenční boj. Tyto výjimečně odolné vlhkomilné krysy se vyskytují i podél dolního toku Labe a postupují také proti toku Vltavy. Do Prahy však zatím nepronikly.
Skupina hlodavců by však rozhodně neměla být popisována pouze pomocí problémových druhů. Proto je nutné zdůraznit například volně žijící veverky a v neposlední řadě také bobry, kteří se znovu stávají cennou součástí naší přírody. Na příkladu vzácných křečků a syslů je možné názorně ukázat relativitu pojmu „škůdce“.
U skupiny zajíců je vhodné žákům zdůraznit, že s hlodavci mají (kromě zubů a jisté vzhledové podobnosti) opravdu jen málo společného. S jistou nadsázkou lze říci, že zatímco hlodavci jsou jacísi „býložraví hmyzožravci“, zajíci jsou spíš příbuzní předkům současných kopytníků. Kromě těchto ryze zoologických aspektů je samozřejmě nutné zdůraznit úbytek zajíců v posledních letech a naznačit jeho možné příčiny (pesticidy, zemědělská mechanizace, epidemie ap.).
Závěrečná partie učebnice nabízí žákům několik rad pro chov známých hlodavců. Jejich přečtení lze doporučit i učitelům přírodopisu, na něž se žáci často s důvěrou obracejí jako na suverénní odborníky ve všech biologických oborech, chovatelství nevyjímaje.
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. Ano. Morčata žijí v otevřené krajině a žádné nory si nehloubí.
2. K úloze jistě není nutný komentář.  Snad jen dodatek, že ústí nor bývají velmi skrytá, takže je žáci asi neobjeví.
 
25. Šelmy
Šelmy jsou jednou z nejpopulárnějších skupin všech živočichů. Není divu, že na jediné dvoustraně nemohou být zmíněny všechny zajímavé aspekty této atraktivní skupiny. Učiteli lze jen doporučit, aby pro seznámení s některými skupinami (například velké kočkovité šelmy, které jsou v kapitole poněkud potlačeny ve prospěch domácích druhů) využil aktivity žáků, například formou referátů.
Úvodní partie seznamuje s obecnou charakteristikou šelem jako typických predátorů. Na příkladu šelem je také vysvětleno, proč je nevědecké přisuzovat zvířatům lidské vlastnosti.
Jako první skupina (čeleď) jsou popsány psovité šelmy v čele s relativně hojnou a zbytečně pronásledovanou liškou. Několik odstavců je věnováno i populárnímu vlkovi. Tento neprávem zatracovaný živočich by si jistě zasloužil „výchovnou“ zmínku o zcela nepodložené špatné pověsti. Možná je negativní postoj lidí k vlkům dán tím, že svým silně sociálním způsobem života a přísnou hierarchií jedinců ve smečce se nám vlci až nápadně podobají.
U kočkovitých šelem je zdůrazněna především adaptace k lovu v korunách stromů. V rámci základního učiva je představen rys jako šelma, která se v posledních letech znovu vrací do naší přírody (potulující se jedinci byli dokonce spatřeni i v okolí Prahy). Téma je možné rozšířit o diskusi, zda je vhodné rostoucí stavy rysů regulovat (jak požadují myslivci a někteří zemědělci), nebo zda je možné vše ponechat přirozenému vývoji.
Populární medvědovité šelmy by měly být představeny jako typičtí všežravci (s výjimkami — např. medvěd lední), vyvracející zažitou představu o šelmách jako výlučných predátorech.
V souvislosti s lasicovitými šelmami by měla být zdůrazněna nejen jejich relativní hojnost, ale také jejich často přehnané pronásledování myslivci, chovateli drůbeže a chataři.
Poslední část kapitoly je věnována ploutvonožcům adaptovaným k lovu kořisti v mořích. Pro účely výuky není důležité, zda jsou řazeni do řádu šelem (podle některých autorů ano) nebo zda tvoří samostatný řád (jak je uvedeno v učebnici na straně 64).
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. Pro šelmy adaptované na otevřená prostranství je hlavní výhodou rychlost (např. gepard) a vytrvalost (např. vlk). K oběma účelům dobře slouží vysoké nohy (umožňující navíc větší rozhled). Pro šelmy z hustých lesních porostů je naopak výhodnější mrštnost a obratnost (například kuna, rys ap.).
2. Živočišná potrava je mnohem snáze stravitelná než potrava rostlinná (s vysokým podílem celulózy a dalších balastních složek). K jejímu rozštěpení a vstřebání stačí mnohem kratší čas (proto i střevo může být mnohem kratší).
3. Informace lze získat například od lesníků nebo ochránců přírody. Nejčastěji lze očekávat lasice, kuny a lišky.
 
26. Kopytníci a chobotnatci
Kapitola představuje skupiny (řády) velkých býložravých savců, adaptovaných především k životu v otevřené krajině. Před útoky predátorů je chrání především síla, rychlost, vytrvalost a také různé zbraně (kly, rohy, kopyta...).
Při rozlišení obou skupin kopytníků bohužel nelze užít jednoduchého kritéria „sudého“ či „lichého“ počtu prstů, protože například někteří lichokopytníci (tapíři) mají sudý počet prstů. Pokud učitel nechce žáky zatěžovat odborně správnou definicí (což lze jistě pochopit), pak je vhodnější raději žádná kritéria neuvádět a obě skupiny vymezit pouze intuitivně (příklady nejznámějších zástupců).
V bloku sudokopytníků jsou nejdříve uvedeni přežvýkavci s jejich adaptací na příjem trávy a jiné špatně stravitelné potravy. Kromě našich druhů jsou letmo zmíněny i známé antilopy a žirafy. K přežvýkavým sudokopytníkům byli přiřazeni také velbloudi a lamy, protože také přežvykují. Vzhledem k některým odlišnostem (jiné uspořádání žaludku ap.) však nepatří přímo do podřádu „přežvýkavci“ (Ruminantia), ale tvoří samostatný podřád „ mozolnatci“ (Tylopoda). Z nepřežvýkavých sudokopytníků jsou zmíněna typicky všežravá prasata.
Blok věnovaný lichokopytníkům je z pochopitelných důvodů méně obsáhlý. Kromě divokých koní a zeber jsou žákům připomenuti také ohrožení tapíři a nosorožci, kterých vinou pytláků neustále ubývá. Žákům snad není nutné tajit, že rohy nosorožců jsou v některých zemích považovány za afrodisiakum povzbuzující mužskou potenci.
Závěrečné partie nabízejí rozšiřující učivo věnované známým chobotnatcům, v jejichž rámci jsou zmíněni i vyhynulí mamuti.
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. K úloze jistě není nutný podrobnější komentář.
2. V úloze je míněna zoologická zahrada ve Dvoře Králové.
3. Slon indický většinou dorůstá menší velikosti a také jeho uši jsou výrazně menší. Má klenutější hřbet a horní část hlavy vybíhá ve dva oblé hrbolky. Na konci chobotu má jen jeden „prstík“ (slon africký má dva) a na zadních nohách má čtyři kopýtka (slon africký má jen tři). V cirkusech většinou vystupují sloni indičtí. Diskuse o vystupování zvířat v cirkusech by pro vyspělejší žáky mohla být docela zajímavá.
4. Kopýtka horských koz bývají malá a úzká, kopyta bahenních antilop bývají plochá a široká (aby se nebořila do měkké půdy).
5. Z rohoviny mohou být například knoflíky, střenky nožů, obroučky brýlí ap.
 
27. Primáti — to jsme přece my
Poslední „systematická“ kapitola žákům představuje skupinu primátů, do které patří také člověk. Žáci jsou upozorněni především na adaptace k životu v korunách stromů. Jedním z hlavních znaků primátů jsou drápy přeměněné na nehty. Tento znak platí i pro poloopice. V mnoha učebnicích (včetně vysokoškolských) však bývá uvedena nesprávná informace, že poloopice mají nehty jen na palcích, zatímco na ostatních prstech mají ještě drápy. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Některé poloopice dokonce mají nehty na všech prstech.
Pokud se učitel rozhodne zařadit do výuky také poloopice, může na nich názorně ukázat zřetelný vývojový mezičlánek mezi hmyzožravci a opicemi.
Hlavní část kapitoly je věnována charakteristice opic. Jejich rozdělení na „ploskonosé“ a „úzkonosé“ (včetně charakteristiky ploskonosých opic z Jižní Ameriky) je uvedeno pouze jako rozšiřující učivo, protože hlavní těžiště kapitoly spočívá v prezentaci těch znaků primátů, které ukazují příbuzenské vztahy s člověkem (např. výrazně vyvinuté sociální chování).
Závěrečná partie žákům naznačuje, v čem spočívá podstata hlavního ekologického rozdílu mezi lidoopy a člověkem. Na rozdíl od úzce specializovaných lidoopů jsou lidé mnohonásobně lépe adaptabilní na nové podmínky.
To je jednou z příčin jejich evolučního úspěchu v proměnlivém klimatu čtvrtohor. Detailnímu popisu specificky lidských znaků není nutné věnovat příliš mnoho času. Podrobněji je toto probráno v učebnici Přírodopisu pro 8. třídu, v rámci témat věnovaných antropogenezi.
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. Žáci by si měli vzpomenout na nehty, dobrý zrak (a horší čich), případně také na společné znaky s lidoopy (extrémně řídká srst, zakrnělý ocas, vyvinutá schopnost učení...).
2. Delší ruce jsou pro lidoopy výhodné při šplhání v korunách stromů. Pro vzpřímenou chůzi člověka se naopak lépe hodí delší nohy.
3. Napodobování je jednou z nejúčinnějších forem učení. Díky schopnosti napodobování si mohou opice snadno předávat získané zkušenosti.
4. K snadno pochopitelnému zadání lze v zájmu objektivity podotknout, že některé mimické projevy lidoopů přes zdánlivou podobnost s mimikou člověka mohou vyjadřovat odlišné vyladění (jinou „náladu“).
 
28. Savci a člověk — ve stáji i na pastvině
Kapitola seznamuje žáky s nejznámějšími chovanými kopytníky. Hlavní důraz je kladen na utřídění intuitivních poznatků získaných mimo školu a jejich doplnění o některé důležité informace, které mohou být nové zvláště pro městské děti. Podle místních podmínek je téma možné doplnit o některá výrazně regionální plemena. Zvláště vítaným doplňkem výuky by byla návštěva konkrétního chovatelského objektu (kravína, vepřína, jezdeckého klubu ap.).
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. Zvláště přínosné by bylo, kdyby některý žák měl konkrétní zkušenosti z práce v takovém klubu.
2. Kromě označení na visačce oděvu je možné použít jednoduchou „zkoušku ohněm “, která je popsaná v poslední úloze.
3. Živočišné tuky obsahu jí velké množství nasycených mastných kyselin. Z nich je v těle syntetizován cholesterol. Důsledkem trvale zvýšené hladiny cholesterolu v krvi může být jeho ukládání do stěn tepen (arterioskleróza) se všemi nepříznivými dopady — srdeční potíže (včetně infarktu), náhlé mozkové příhody (,‚mozková mrtvice“) ap. Tučná potrava navíc přispívá k obezitě, se všemi jejími nežádoucími doprovodnými jevy.
4. Popsaná metoda je při své jednoduchosti překvapivě účinná. Problémy mohou nastat u výrobků z různých směsí (např. vlna-polyester).
 
29. Savci a člověk — také pro radost
Kapitola je věnována savcům, které člověk nechová především pro přímý hospodářský užitek, ale z jiných (většinou rekreačních) důvodů.
Psu domácímu je z pochopitelných důvodů věnováno nejvíce prostoru. V základním učivu jsou přehledně roztříděny základní typy psích plemen. V rozšiřujícím učivu jsou na základě poznatků o sociálním chování vlků vysvětleny některé projevy psů. Informace o původu psa vycházejí z posledních srovnávacích studií, podle kterých jsou opravdu jediným průkazným předkem psů vlci (tj. autoři se nepřiklánějí k dřívějším názorům, podle kterých mezi předky psa patří více druhů psovitých šelem).
V kapitole samozřejmě nemůže být opomenuta kočka domácí. Žákům je vhodné připomenout biologickou podstatu odlišných životních projevů koček a psů. Obě domácí zvířata jsou samozřejmě vhodným impulsem pro diskusi a vzájemnou výměnu zkušeností. Vzhledem k tomu, že děti mají k oběma zvířatům veskrze kladný vztah, může učitel diskusi oživit „provokativními“ otázkami typu „Nejsou chovatelé psů bezohlední k ostatním občanům?“, „Nevadí vám, že téměř polovinu potravy volně pobíhajících koček tvoří drobní ptáci?“, „Je správné, aby se kampaně proti týrání zvířat zabývaly jen psy a kočkami, zatímco týrání ostatních obratlovců je nezajímá?“ a podobně. Možná si děti uvědomí, že chov každého zvířete má i své problematické aspekty.
Králík domácí byl do této kapitoly zařazen hlavně proto, že v poslední době ustupují užitkové aspekty chovu více do pozadí a pomalu převládá chov spíše pro zábavu a poučení. Můžeme být hrdí, že naši „králíkáři“ už dlouhá desetiletí patří k uznávané evropské špičce.
Závěr kapitoly nabízí žákům základní návod na chov zakrslých králíků, kteří se v posledních letech stávají čím dál populárnějšími domácími mazlíčky. V návodu jsou žáci také upozorněni na odlišný způsob života králíků a zdánlivě velmi podobných morčat. Tyto rozdíly se odrážejí i v poněkud odlišných podmínkách chovu.
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. K úloze jistě není nutný podrobnější komentář.
2. Hlavním důvodem je mnohonásobně citlivější čich.
3. Králíci jsou zvyklí vyhrabávat si nory a z ohrádky by se mohli snadno podhrabat. Hrabání lze alespoň částečně oddálit tím, že králíkům nabídneme už „hotový“ úkryt (bedýnku s otvorem ap.).
 
30. Ohrožení obratlovci
Poslední kapitola učebnice seznamuje žáky s hlavními příčinami ohrožení obratlovců a současně naznačuje některé cesty k nápravě.
Jako první důvod úbytku obratlovců je uveden lov, ať už ze zištných důvodů nebo jako „mužná“ zábava. Je smutné, že tyto důvody převládají i dnes. Dokonce tak kulturně vyspělé státy, jako je Norsko, obhajují například lov velryb poukazem na „národní tradice“.
Jako hlavní příčina ohrožení obratlovců je zdůrazněn úbytek přirozených ekosystémů. Konkrétní projevy devastace mohou být různé, vždy je však společným jmenovatelem potřeba uspokojit rostoucí lidské potřeby. Žáci si musí uvědomit, že každé nové parkoviště, každá nová benzinová pumpa nebo vilová čtvrť je draze vykoupena zničením přirozeného prostředí mnoha volně žijících organismů. To samozřejmě platí i v globálním měřítku. Žákům je vhodné vysvětlit příčinnou souvislost například mezi kácením tropických pralesů a zvýšenou světovou spotřebou kakaa, banánů a dalších tropických plodin (pocházejících z plantáží zakládaných na místě bývalých pralesů).
Devastace ekosystémů jako hlavní příčina vymírání je obecně platná pro všechny ohrožené organismy, rostliny nevyjímaje. Z toho také vyplývá důležitý závěr: Chceme-li zachránit ohrožený druh, nestačí pouze chránit jednotlivé jedince; je nutné chránit celé ekosystémy.
V rámci rozšiřujícího učiva je zmíněn negativní vliv neuvážené introdukce nepůvodních druhů, zvláště výrazný například v Austrálii. Poslední část kapitoly je věnována možným formám záchrany ohrožených druhů. Vedle pravidel, která platí obecně pro všechny ohrožené organismy (chráněná území, právní úpravy, reintrodukce...), je v souvislosti s obratlovci zdůrazněna i přísná kontrola nad obchodem s ohroženými druhy (úmluva CITES).
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. Je-li možné devastaci území zabránit, lze doporučit kontakt na územně příslušné orgány státní správy nebo samosprávy, případně kontakt na nevládní ochranářské organizace (například Český svaz ochránců přírody).
2. Banánové plantáže se zakládají na místě vykácených tropických pralesů. Kvůli přepravě banánů je nutné postavit silnice, ubytovny pro zemědělské dělníky a mnohé další stavby, což znamená také další úbytky pralesa. Nemluvě o energeticky náročné dopravě přes oceán.
3. Plasty se vyrábějí z ropy. Její těžba a přeprava je důležitou příčinou devastace moří — přirozeného prostředí karety.
4. Při jarních migracích se v exponovaných úsecích silnic staví bariéry, u kterých se žáby zastaví. Pak je ochránci přírody přenesou na druhou stranu. Ještě účinnější (ale mnohem dražší) je kombinace bariér s vybudovanými „podchody“.
5. K úloze jistě není nutný podrobnější komentář.
6. Bohužel, v mnoha prodejnách (a také na chovatelských burzách) na tento předpis občas „zapomínají“.
 
31. Rostliny mají mnoho společného
Hlavním cílem tématu je upozornit na nezastupitelnost rostlin jako producentů, zopakovat a rozšířit vědomosti o stavbě rostlinné buňky a poukázat na možné formy její existence.
Téma navazuje na učivo v učebnici Přírodopisu pro 6. ročník, a proto základní buněčné struktury — buněčné jádro, cytoplazmatická membrána, cytoplazma pouze zopakujeme. Totéž platí pro pojmy mitochondrie, ribozomy a nukleové kyseliny v rozšiřujícím učivu. Důraz pak klademe na ty součásti buněk, které jsou pro rostliny specifické — buněčná stěna, plastidy (chloroplasty), vakuoly, buněčná šťáva.
Pro porovnání stavby rostlinné buňky se stavbou buňky živočišné využijeme metodického postupu srovnávání. Nákresy obou buněk vedle sebe (na fólii, prostřednictvím nákresu na tabuli) porovnáváme tak, že společné znaky uvádíme uprostřed a rozdílné znaky pak vně nákresu. Ukázky pletiv demonstrujeme na konkrétních příkladech a zdokonalujeme dovednost práce s lupou a s mikroskopem.
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
Obě otázky jsou zpracovány formou pracovního postupu, který je vodítkem pro žáka i pro učitele. Kromě uvedených přírodnin lze využít i barevných květů jiných rostlin, např. pelargonie.
 
32. Vyšší rostliny — výška nerozhoduje
Cílem je žáky upozornit na rozmanitost rostlinné říše a porovnat odlišnosti ve stavbě těla vyšších a nižších rostlin. Následně pak žáky seznámit s tříděním rostlin.
Zopakujeme pojem stélka (nerozlišené tělo) na příkladech různých typů stélek u řas (využijeme obr. v učebnici i přírodniny). Vyložíme pojem nižší rostliny. Na příkladech mořských řas (např. bobulák) dokladujeme, že i stélky řas mohou dorůstat velkých rozměrů. Název „vyšší rostliny“ může totiž u žáků vytvořit nesprávnou představu, že se jedná pouze o rostliny velké. Proto na vhodně volených příkladech různě velkých rostlin (nejlépe přírodniny, ale také obrázky, nástěnné obrazy, kde uvedeme i velikostní rozměry vyobrazené přírodniny) dokumentujeme, že i vyšší rostliny mohou být malé svým vzrůstem (okřehek menší, sedmikráska chudobka). Na základě pozorování vyvodíme společné znaky vyšších rostlin — rozlišené tělo (význam cévních svazků).
Názvy rostlin (rodová a druhová jména) vyhledávají žáci v atlasech a příklady zapisují do sešitů. Překvapivé pro ně bude asi zjištění, že u některých rostlin znají názvy latinské (např. Rhododendron — pěnišník).
S dalšími systematickými jednotkami pouze seznámíme a využijeme celkový přehled rostlin na konci učebnice.
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. Cílem je zaměřit se na vytvoření představy o rozmanitosti rostlinné říše. Na obrázku nejsou vyznačeny velikostní vztahy, proto upozorníme žáky na velikost vyobrazených organismů.
 2. Procvičíme pojmy nižší a vyšší rostliny na základě rozdílné stavby těla.
 3. Zopakujeme poznávání řas s různými typy stélek, na jejichž rozmanitost poukážeme.
 4. Procvičíme a upevníme pojmy jednobuněčné a mnohobuněčné řasy.
 
33. Kořen — nepostradatelné čerpadlo na vodu a živiny
Hlavním tématem kapitoly je seznámit žáky se stavbou a funkcí kořene, a tím i rozšířit jejich znalosti o výživě rostlin včetně dopadu na životní pro středí. Nákres s barevným vyznačením směrů vedení živin rozpuštěných ve vodě z kořene do nadzemní části rostliny přispěje k objasnění vzájemných vztahů mezi jednotlivými částmi rostlinného těla.
Vliv hnojení na růst a vývin rostlin demonstrujeme jednoduchým pokusem, kdy zároveň upozorníme na možnost pěstování rostlin bez půdy (v živných roztocích). K pokusu použijeme stejně dlouhé stonkové řízky podéňky, které umístíme do kádinek s živnými roztoky o různých koncentracích (varianty pokusů). Řízky ve vodě jsou kontrolní. Pokus vyhodnotíme asi po 4 týdnech změřením délky stonků (zjišťujeme přírůstky) a stanovíme aritmetický průměr u jednotlivých variant pokusu a u kontroly. U průmyslových hnojiv upozorníme na speciální hnojiva, např. Coniferin na jehličnany, Pelargin  na pelargonie.
Vnitřní stavbu kořene demonstrujeme na hlavním kořenu mrkve. Na jeho příčném průřezu u mrkve obecné je na rozhraní kůry a středního válce zelený pruh. Karotka tento pruh nemá. Při oddělení dřeňového válce od kůry mohou žáci dobře pozorovat vedlejší kořeny.
Hlízkové bakterie najdeme také u dřevin. Např. na kořenech olší jsou to symbiotické organismy ze skupiny aktinomycetů (Frankla alni). V důsledku eutrofizace vod dochází k jejich odumírání a následně pak k hynutí olší (nejde o tracheomykózu).
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. Při klíčení se nejprve vyvíjí kořen. Kořenové vlášení lze dobře pozorovat na tmavém podkladu jako „chloupky“.
2. Cibulí přečkávají některé rostliny nepříznivé období (sucho, chladno). Umístíme-li spodní část cibule do kádinky s vodou, po několika dnech vytvoří svazčité kořeny. Později lze v horní části pozorovat i listy.
3. Na bulvě celeru žáci pozorují část lysou (patrné listové jizvy) — patří ke stonku. Zbytek náleží ke kořenu. Velikost kořenové části lze ovlivnit přihrnováním nebo odkopáváním půdy.
 
34. Stonek — most mezi kořenem a listy
Hlavním cílem tématu je seznámit žáky s funkcí stonku a naučit je vybrané morfologické pojmy důležité nejen pro určování rostlin, ale také při jejich popisu. Důležité je také rozvíjet grafický projev žáků (kresba).
Pojmová náročnost učiva vyžaduje maximální využití vyučovacích prostředků, zvláště multiplikátů (čerstvý rostlinný materiál, herbářové položky nebo materiál konzervovaný v kapalinách, nástěnné obrazy, atlasy). K procvičení a upevnění učiva je vhodné použít pracovní listy.
Typ stonku určuje celkový habitus rostliny u bylin i dřevin. Příklady různých bylinných stonků žáci sami vyhledávají v atlasech nebo pozorují čerstvý rostlinný materiál. Svá zjištění (typ stonku, konkrétní příklad rostliny) zapisují do sešitů. Ke zdůraznění rozdílů je vhodné použít metodu srovnávací. Stavbu dřevnatého stonku demonstrujeme na příčném průřezu kmene (smrk, dub, olše). Habitus dřevin ukážeme na obrázcích nebo při exkurzi (zvláště v zimním období). Charakteristické tvary korun, barva a vzhled borky jsou rovněž důležitým rozlišovacím znakem (např. buk, bříza, smrk, jedle). Tvar koruny se někdy shoduje s tvarem listové čepele (lípa, starý dub).
Novým pojmem pro žáky a důležitým pojmem pro další učivo o rostlinách je oddenek — podzemní stonek. K rozlišení kořenů a oddenků lze využít obrázky v učebnici (podzemní část lilku obecného).
O čem byla řeč (otázky a úkoly)
1. Zopakujeme znaky pro rozlišení dřevin a bylin. U dřevin rozlišení na stromy a keře vlivem pěstitelských zásahů je někdy sporné (růže, angrešt). Možné zadat jako samostatnou práci.
2. Larvy lýkožrouta smrkového (ale i dalších druhů kůrovců) poškozují svými charakteristickými požerky lýkovou část, kde jsou cévní svazky. Tím dojde k přerušení vedení vody a živin. Strom odumírá — uschne.
3. Vrba má ztrouchnivělou střední část kmene (jádro), kde nejsou vodivá pletiva. Je narušena pouze stabilita stromu, který se při silnějším větru může snadno vyvrátit.
4. Rozklad dřeva starých stromů způsobují dřevokazné houby (např. choroše).
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář